Cítím...

Cítím....

Ano něco cítím. Jsem zmatená, moc zmatená. Vím, že je to nádherný cit, něco pro mě až tak vzdáleného, něco nádhernýho. Nevím, tuším, že tenhle cit není pro mně. Nemůžu, nebo spíš nechci tenhle cit pojmenovat. Bolelo by to ještě víc. Copak člověk musí za kousíček štěstí platit slzami ?

V mém případě to tak je. Ja vím, že štěstí není prostě pro mně...

Když září měsíc a najednou ho zahalí mrak, dívám se na krásu hvězd. Miluji noc, můžu potají plakat...a...cítit. Vždyť hvězdy jsou jako lidé. jedna neskutečně září, druhá je tak nepatrná, slabá, jako by umírala. Myslím si, že Ty jsi ta nejjasnější hvězda, ale i nejvzdálenější. Kdybych se ji chtěla dotknout - nedokážu to - je moc daleko...proklatě daleko...