Procházka

...Nemohla jsem spát.

Bylo mi moc smutno a tak jsem musela utéct...sama před sebou...před tak tvrdou realitou, která mě ubíjí...

Vzala jsem si šálu a bundu a ještě před rozbřezkem vyrazila do lesa. Sníh letos není a v šeru zimního rána, kráčím tolik známou, vyšlapanou stezkou. Jinovatka všude kolem mně...mráz... zmrzlé listí, co mi šustí pod nohami, mě zanášejí do jiných sfér. Chlad mi prochází celým tělem... Tastavuji se u velkého dubu a skřehlými prsty hladím jeho kůru, tohoto majestátního stromu...Svítá...Oči upřu na ten zázrak přírody...Jemné a nesmělé sluneční paprsky se derou mezi stromy a obzor se pomalu rozjasňuje. Nabírají na síle a já nemůžu odtrhnou svůj pohled od té nádhery... Stojím nepohnutě, až zář slunečního svitu zahalí mou uslzenou a mrazem ztuhlou tvář. Slunce už bylo nad lesem, když jsem si uvědomila, že mi je příšerně zima... Přitáhla jsem si šálu až ke rtům a myšlenkou, že se musím zahřát, vykročila stezkou dál...obdivovat umění " Paní Přírody ".

Na stromy, keře i trávu, kde byla jinovatka, dopadali sluneční paprsky, které vytvářeli nejfantastickejší obrazy a sochy. Něco tak úchvatné a nepopsatelné, jsem nikdy neviděla...Ta neuvěřitelná nádhera, mi zaplavila celé nitro...a..já se přistihla, že se usmívám....Můj smutek zmizel, jak mávnutím kouzelného proutku...Je to tak příjemný, i když pro jiné samozřejmý, být kritikem a obdivovatelem, tak překrásných výtvorů přírody. Ocení to jen ten, kdo má vztah a srdce spojené s touto neuvěřitelnou umělkyní...Kráčím dál...

...Hlouběji..

... hlouběji do lesa...má stezka zmizela. Najednou se ocitám při krmítku na zvěř, kde bylo seno a pár kaštanů. Zády se opírám o nedalekou borovicí a dechem si zahřívám ruce, které jsou jak kus ledu. Kolem nebyla žádná srna, nebo zajíček. Rozhlížím se a vtom, opodál, stál plachý ( ?) jezevec a překvapeným pohledem si mě prohlížel...Pochopila jsem... Pomalu, tiše odcházím, aby měl přístup ke své snídani ( ? ). Když jsem se otočila, stál tam nepohnutě a jen se díval na mne...Nevím, jest-li přišel až ke krmítku...Snad ano... To už jsem neviděla...Vracela jsem se domů známou stezkou...plná krásných dojmů a neuvěřitelného klidu...

...Domů...

jsem přišla zmrzlá, ale příjemně naladěná. Svařila si víno a vůně vanilky, citronu, hřebíčku a skořice, mě odnesli do dalekách a teplých krajin, zalitých do žhavého sluníčka...písčitých pláží... a nedozírného moře...Znovu jsem navštívila mou říši...říši Fantazie...kde jsi byl se mnou a díval se na mně...Tvůj obraz byl přede mnou...na dosah...a já... usnula v křesle s úsměvem na rtech...