...Myslela jsem, že už mě to nepotká.Moje srdce bylo chladné jako led. Už nechtělo věřit. Bylo zklamané světem, láskou. Všude cítilo samou nespravedlnost a lež. Procházelo světem, nevnímalo barvy, nevnímalo chlad, uzavřelo se do sebe. Žilo si svůj život. Takový malý sen... Jednoho dne pocítilo touhu. Chtělo zase hřát. Někoho milovat. Dávat všechnu tu krásu a cítit, jaké to je, když i jeho někdo miluje. Toužilo - jako každý jiný člověk vlastnit... Strach byl však na začátku silnější. Opíjel srdce a nechtěl ho pustit z té silné ulity, v němž se skrývalo. Ale čím více poznávalo tvoje strdce, tím více ulita mizela. Prvně tomu nechtělo věřit, nechávalo si zadní vrátka. Nakonec vše pochopilo. Buď bude milovat naplno, nebo ho naplno uchopí opět ulita strachu a už nikdy, nikdy se nedostane ven... Lásko, jen tobě patří moje srdce....
