Zima konečně začala vládnout a zakryla svým nádherným šatem okolní krajinu. Sněhové vločky dopadají na mou tvář a já zjišťuji, že skrývají tolik něhy, jako Ty, Lásko. Jemně hladí mé vlasy...tělo ... a já cítím, jak na mně tajou. Nabírám tu krásu do dlaní, ale při mém dotyku se mění v slzy země. Čisté, až průzračně křišťalově slzičky, co stékají po mých prstech do dlaní a jemným pramínkem dopaají na zmrzlý sníh...
Procházka zimnou krajinou mě naplňuje něčím tak uklidňujícím...Pocitem klidu, ticha a nevýslovným snem, kde všechno spí a sní krásne sny...Lásko, budeme i my takto snít ?...