Blázen?

Mám také svou hvězdu? Vždyť přece bláznem zvaná jsem, když hledám vodu v poušti, když hledám světlo v temnotě. Bláznem zvaná jsem, když jsi myslím, že jednou upřimné srdce a s ním ráj příjde, že přijde konečně osvobození. Je to fatamorgána?

Ale já toužím

sním, dýchám, přeji si... Je tak moc, když člověk žádá? Žádá si úctu, žáda si pocit jistoty, žádá si lásku? Nechci přece nic nemožného, nebo nesplnitelného. Chci jen zažít ten pocit, že když se otočím, nezbude za mnou jen konstrukce života, postavená z karet, chvějící se při každém náporu větru.

Áno, nejsem normální. Ne jako ostatní.

Myslím si, že jsem divná. Myslím tím, že mám trochu jiný život. Mám ho přesně nalinkvaný...Tohle budeš, tohle ne, protože musíš a když ne, ublížiš si. Ne teď, možná jednou...Už to přišlo a může přijít nečekaně. Bolest, strach....