Mít lásku

Když se večer

květiny zavírají před světlem, myšlenky bloudí kdesi hodně hluboko. Pavoučci splétají sítě mých vzpomínek... Na řasy padá hvězdny prach, v srdci bolavé jízvy krvácejí. Noc přehodila svůj černý plášť na celý svět kolem.

Nočný motýl objíma

svými křídly všechno to ticho. Pramínky vlasů, se kterými si hraje nočný vánek, se v měsíčním světle lesknou. Všude je ticho... Je slyšet jen tlukot srdce, v pavidelném taktu odbíjejí poslední vteřiny. Tlak v srdci a slzy mi nedovolí lhát...

Kdyby jsi

tu teď byl, řekla bych ti... že tě miluji. Ta hra se slovy se jmenuje ''Láska''. Přichází do srdce nečekaně, až se člověk toho lekne. Je to ten nejkrásnější sen, jaký se kdy může zdát. Unáší nás po vlnách, jako loďky z papíru. Víra je to, k čemu natahujeme své ruce. Je křehká, jak motýlí křídla, jemná. jak písek rozpálený od slunce.

Skřípky naděje

rozhazuje kolem sebe, jako hvězdy na obloze. Je jednoduché smířit se s tím, že miluješ zbytečně... Láska je dočastná náplast na samotu. Když náplast zmizí, zmizí i láska...Zůstáváš sám... ponořený do vzpomínek. Je to nemoc, nemoc srdce a duše. Jakoby něco v tobě umřelo a přesto to bolí. Jen ten, kdo ví, jak moc bolí nemoc z lásky, teď vzpomíná...

Do dlaní se

snaží chytit ten poslední kousek naděje. Ta mu ale stejně unikne před očima. Když se večer květiny zavírají před světlem, otevíra se duše a všechna ta touha chce bojovat... Kdyby jsi tu teď byl, řekla bych ti, že jsi mě naučil ''Mít lásku''...